„Bez velké vůle neexistují velké talenty.“ Jako by se Balzac těmito slovy obracel přímo na Giulia Andreottiho. Tento matador italské politiky v pondělí ve věku devadesáti čtyř let zemřel. Jeho politická kariéra vždy vzbuzovala velké emoce, které on sám projevoval jen zřídka. Pro některé byl a zůstane Božským (Divo Giulio), pro některé Belzebubem (Belzebù). Ale kontroverznost je koneckonců snad největší zárukou pozemské „nesmrtelnosti“.
Sedmkrát v čele vlády
Kdybychom chtěli vyjmenovat všechny jeho politické funkce, popsali bychom mnoho řádků. A tak se spokojme s konstatováním, že byl mezi lety 1972 a 1992 sedminásobným předsedou italských vlád a od roku 1992 doživotním senátorem. Od roku 1942 působil celkem ve čtyřech politických stranách, které byly vždy křesťanskodemokratického zaměření. Největších úspěchů dosáhl s Křesťanskou demokracií (Democrazia Cristiana), nejvýznamnější italskou politickou stranou druhé poloviny 20. století.
Společensky angažovat se začal už za války. V letech 1942 až 1944 vedl Federaci italských katolických univerzit a chvíli byl také šéfredaktorem jejích novin Azione Fucina. Přispíval jak do fašistické Rivisty del Lavoro, tak do odbojového tisku Il Popolo. Po válce se stal předsedou mládežnické organizace Křesťanské demokracie, za níž byl roku 1946 poprvé zvolen do Ústavodárného shromáždění a dva roky nato i do poslanecké sněmovny. Tak započala jeho předlouhá politická kariéra.
Podporován církví i zednáři
Z ní se zmiňme jen o několika bodech. Andreotti dokázal získat podporu takřečených konzervativců v katolické církvi poté, co v rámci své strany zformoval neoficiální frakci corrente, skrze niž prosazoval své zájmy především uvnitř Křesťanské demokracie. Na druhou stranu byl spojován i se zednářskou lóží Propaganda Due (stejně jako například syn posledního italského krále či později Silvio Berlusconi).
Jedním z hlavních cílů této zednářské lóže byl boj proti komunismu, který měl v Itálii značný vliv, a nebylo nereálné, že by se mohla dostat do sféry Sovětského svazu. Andreotti byl velkým odpůrcem socialismu a snažil se zamezit tomu, aby komunisté získali v zemi silný vliv (dlouho byli druhou nejsilnější stranou). Kvůli tomu byl ochoten vytvořit koalici i s Italskou socialistickou stranou (Partito Socialista Italiano).
S teroristy se nevyjednává
V polovině 70. let gradovalo politické násilí, které Itálii sužovalo téměř po celé půlstoletí. Společenská i hospodářská nestabilita se odrazila v úspěších komunistů ve volbách. Asi jediným řešením, které se nabízelo, bylo uzavření tzv. historického kompromisu, vytvoření vlády s podporou ostatních stran, včetně komunistů.
Iniciátorem projektu byl předseda Křesťanské demokracie Aldo Moro, jenž byl brzy poté unesen komunistickými Rudými brigádami (Brigate Rosse). Andreotti s teroristy odmítl vyjednávat. Únos nakonec skončil po pětapadesáti dnech Morovou smrtí. Komunistická strana (Partito Comunista Italiano) za svou podporu žádala větší vliv, což Andreotti jednoznačně odmítl a byl donucen rezignovat.
„Zrádce“ USA i jejich spojenec
V 80. letech dlouho zastával pozici ministra zahraničí. Podporoval politiku USA vůči Sovětskému svazu a navazoval kontakty s arabskými zeměmi. Nesouhlasil s odvetnou akcí Spojených států vůči Káddafího Libyi, kterou Američané obvinili z bombového útoku v západním Berlíně, k němuž došlo v dubnu 1986. Libyjskou stranu proto předem varoval, že se útok chystá, díky čemuž byly škody způsobené americkým bombardováním mnohem menší.
V roce 1990 Andreotti přiznal existenci Operace Gladio. Šlo o tajnou organizaci spojenou s NATO, kterou zároveň podporovala americká CIA. Jejím cílem bylo zabránit převzetí moci komunisty, a to i za cenu sabotáží a dalších akcí. Měla proto vazby na některé italské krajně pravicové organizace, které stály za několika násilnými akcemi.
Účel světí prostředky?
Andreotti stejně jako mnozí další byli přesvědčeni, že nástupu komunismu v zemi se musí zabránit za jakoukoli cenu. Možná tak nemalou měrou přispěl k tomu, že Italové svobodu neztratili. Otázkou ale zůstává, zda účel světí prostředky.
Ať už si tedy uděláme na Giulia Andreottiho názor jakýkoli, nezpochybnitelným faktem je, že v pondělí zemřel velký politik, který si dokázal udržet výrazný vliv déle než půl století. K tomu je zapotřebí nejen velké vůle, ale také značného talentu. I když ten z ní podle Balzaka vlastně vyrůstá.
Příspěvek Zemřel miláček církve, zednářů i mafie Božský Giulio. Máme ho milovat, či nenávidět? pochází z Červenobílí